,,…Večer k nám přišel Precossi. Myslím, že ani knížecí synové nemohli být přijati s větší slávou… Precossi měl připjatou medaili a byl šťasten, protože jeho otec začal pracovať a už pět dní nepije… je jako vyměnený. Pustili sme se do hraní, já vyndal všechny své veci. Precossi byl všecek okouzlen automatockým železničním vlakem, jenž se sám pohyboval, nikdy nic takovýho nevidel.
„Aspoň vlak mu dám,” myslil jsem si, ale bylo třeba požádat o tatínkovo dovolení. V tu chvíli jsem ucítil, jak někdo mi do ruky strká papírek. Podíval jsem se na něj: psal to tužkou tatínek. Stálo tam: ,,Precossimu se líbí tvuj vlak. On nemá žádné hračky. Srdce ti nic neříka?” Hned jsem uchopil oběma rukama lokomotivu a vagony a dal jsem mu všechno do náručí se slovy: „vezmi si to, je to tvoje.” Podíval se na mne nechápavě. ,,Je to tvoje” řekl jsem, daruji ti to. „Ale proč?” Můj otec mu řekl: „Enrico ti to daruje, protože je tvůj přítel a protože tě má rád…a aby oslavil tvoji medailu.” Byl tak šťasten! Prosil o prominutí ústy, která se třásla i smála zároveň.“
z knihy Edmonda DeAmicis: Srdce (il Cuore)
